Co je ignorace? Je to něco, čemu bychom se měli vyvarovat, abychom byli lepšími, nebo je to nástroj, díky kterému můžeme být lepším člověkem? Tuto otázku jsem si začal klást koncem listopadu 2022, kdy jsem se rozhodl, že si založím blog.
Myslím, že na první dojem každému z nás slovo ignorace evokuje negativní aspekt při snaze o komunikaci či při řešení problémů. Ignorace je něco, s čím se setká každý člověk na prakticky denní bázi. Je dobré si uvědomit, že stejně jako jsme ignorováni, stejně tak ignorujeme i my. Samozřejmě možná neignorujeme skutečnosti, které by jiní ignorovali a naopak. To však nic nemění na věci fakt, že koncept ignorace lze chápat jako nástroj.
Z latinského ignorare, nevědět, můžeme vyvodit, že význam ignorace je nevědět či neochota vědět. Jak však vědět, co chceme a nechceme ignorovat, respektive co chceme nebo nechceme, aby nebylo ignorováno?
Vědomá a nevědomá ignorace
Denně se dostáváme do kontaktu se stovkami událostmi, z nichž většinu z nich ignorujeme. Vědomě nebo nevědomě. Jaký je mezi tím rozdíl? Nevědomá ignorace, častější varianta ignorace, spočívá v tom, že podvědomě filtrujeme informace a podněty, které vyhodnotíme ve zlomku vteřiny jako nepotřebné. Můžeme zde přidat i například zapomínání. Každý člověk nevědomě ignoruje různý počet podnětů, které přijímá. Proto tento druh ignorace nelze ovlivnit, nebo jen velmi těžko (například trénováním mysli. Snaha o neignorování jakéhokoli podnětu je velmi složitá a vyžaduje hodně energie na vědomé zpracování, což souvisí s inteligencí daného člověka.), i když bychom si mohli říci, že přece zpracovávám všechny podněty, které přijímám. Není tomu tak. Čísla poznávacích značek okolních aut, počet pater budov, které vidíme, titulky článků, které nás nezajímají, reklmané poutače na zastávkách hromadné dopravy. Všechny tyto a mnoho dalších podnětů přijímáme a víme, že kdybychom chtěli, tak můžeme neignorovat, ale podvědomě se tyto nepotřebné informace odfiltrují, aby se mozek zbytečně nezahlcoval. Vědomá ignorace, na druhé straně, je podle mého názoru, stejně tak jako výše zmíněná vědomá neignorace, mnohem náročnější na mozek. Pod pojmem vědomé (ne)ignorace myslím koncept toho, že dokážu zpracovat podnět, který může být již vědomě nebo nevědomě neodfiltrován a až následně se rozhodnout, jak budu s touto informací dále pracovat a zda budu na podnět reagovat nebo ne.
Pokud již podnět zpracujeme a aktivně vnímáme možnosti reakce na tento podnět, jsou to většinou právě dvě možnosti, a to buď reagovat, nebo nereagovat. A častokrát, pokud již vědomě vynaložíme energii na zpracování takového podnětu, se rozhodneme reagovat aktivně (odpověď na otázku, kterou nám někdo položil, odpověď na urážky, zpracování a zapamatování si podstaty čteného textu, vyjádření sympatie u člověka, na kterém nám záleží a cítíme citovou nepohodu na jeho straně...). Schopnost ignorovat takto zpracované podněty klesá přímo úměrně s tím, jak moc nás podnět ovlivní citově. Pokud je to podnět, který v nás vyvolává štěstí, je náročné neignorovat to a projevíme to úsměvem na rtech či vnitřním poplácáním po rameni, nebo naopak, při podnětu negativním, například urážka, máme častokrát tendenci opětovat urážku či bránit se vůči urážkám nebo falešným obviněním. Protože jsme lidé, máme ega a jsme sobečtí. Podvědomě nechceme být těmi, na které někdo mluví lži či urážky a proto nedokážeme takový podnět ignorovat.
Pro mě síla spočívá právě v uvědomění si priorit vzhledem k tomu, co je a co není důležité a co bychom měli a neměli ignorovat. Právě zmiňované urážky či falešná obvinění jsou krásným příkladem toho, kde je vidět, zda člověk dokáže vědomě ignorovat podněty, které by měl ignorovat i přes svůj eg či sobeckost. Umět uvědomit si, že reagování na takové negativní podněty způsobuje ve výsledku rozhořčení a vnitřní neklid nás samých, což má dopad na to, jak nás vnímá okolí a jak se vnímáme my sami. Naše sebevědomí je to, co je třeba budovat a schopnost vědomě ignorovat je podle mého názoru Jeden z nejdůležitějších nástrojů pro budování sebevědomí.